Historie má v našich životech stále své místo

Historie má v našich životech stále své místo

V dnešní době, kdy se všechno modernizuje, automatizuje a hlavní slovo má internet a sociální sítě by se mohlo zdát, že jakékoliv tradice a historie z našich životů už úplně vymizely. Jako děti jsme se o historii učili ve škole, ale v momentě, kdy jsme dopsali test nebo vyšli základní či střední školu, všechny pro nás nedůležitá historická fakta zapomínáme nebo alespoň tak nějak vytěsňujeme z paměti. Nebýt tedy historických filmů a knih a povinného učení se nazpaměť a vštěpování do paměti důležitých dat našimi učiteli, dost možná bychom o historii naší země nevěděli zhola nic. I přes to, že si sami o historii nic nezjišťujeme a že máme pocit, že z našich životů postupně mizí, stále jsou tu místa, kde na ni můžeme narazit a to poněkud zábavnější a zajímavější formou než v učebnicích dějepisu.

Jakoby lidé před několika stovkami let dříve tušili, že budeme mít tendenci zapomínat, co se s naší zemí dělo, začali hojně stavět stavby, které nám to budou připomínat. Často ve městech či dědinách míjíme různé pomníky, které nám mají připomenout hrdinské činy nějakých osob či úmrtí někoho velmi důležitého a slavného.

Například v obci Steré Hamry najdeme krásně zachovalý pomník Maričky Magdónovy, který je historickou památkou upomínající na Petra Bezruče a jeho Slezské písně. A proč pomník najdeme právě ve Starých Hamrech? Děj básně, kterou Petr Bezruč napsal se totiž odehrává právě zde. Báseň vypráví příběh jedné nešťastné rodiny a konkrétně pak nejstarší dcery Maričky Magdónovy. Po tragické smrti obou rodičů se Marička musí postarat o své čtyři sourozence, na což aloe nemá žádné prostředky. Když se jednoho dne vypraví do lesa pro chrastí, přistihne ji Hochfeldr a pošle ji za doprovodu vojáka k soudu jako zlodějku. Zoufalá Marička nabídne vojákovy sňatek výměnou za to, že ji neudá. Nakonec neunese představu hanby, která by ji čekala a svůj život ukončí skokem ze skály do řeky Ostravice. Její pomník je postaven na hřbitově na straně pod místem, kde byli pochováni sebevrahové.

I přes to, že se tedy historie z našich životů pomalu vytrácí, pořád nacházíme způsoby, jak si ji připomínat a dokud tyto pomníky a památky nikdo nezničí, budou s námi i dalšími generacemi žít dál.